Jdi na obsah Jdi na menu
 


43. vlastivědný zájezd

28. 9. 2017

Jak začít? Prostě a jednoduše! V sobotu 23. září 2017 jsme měli obrovské štěstí na super krásné počasí. A počasí, to je v tomto případě základ úspěchu. Vždyť v pátek pršelo a v neděli také pršelo. Mezi tím byla sobota s opravdu fantastickým počasím. Sluníčko hřálo tak, že to bylo „na krátký rukáv“. Cesta na Domažlicko přes Chotěšov a Horšovský Týn příjemně utíkala a než jsme se nadáli, byla tady první zastávka – Muzeum příhraničíKdyni. V několika místnostech obyvatelé Kdyně soustředili stovky předmětů od pravěku přes středověk až po současnost. Dětem se nejvíce líbil řez pravěkou mohylou, modely blízkých hradů, hraniční kameny, tkalcovské stavy, staré sáňky a zemědělské nářadí. Vyzkoušely si pobyt v pravěké chýši, sestavovaly středověký kachel a osahaly si hebkost ovčí vlny. Na Kdyňsku jsme se zdrželi až do odpoledne. Prudkým výjezdem nás autobus dopravil na parkoviště pod zříceninou hradu Rýzmberk. Model opevnění byl k vidění už v muzeu, ale tady to bylo „naživo“. Dostali jsme se až na vyhlídkovou věž, odkud byly vidět Domažlice, Kdyně, Všerubský průsmyk, rozhledna na Korábu a Čerchově, i celé pohraniční pásmo Haltravy. Sběrači razítek a turistických známek i zde získali nové exponáty. Koho překvapil výjezd do kopce pod Rýzmberk, tak ten byl úplně „paf“ z výjezdu devíti serpentinami a pak úzkou silničkou pod rozhlednu Koráb. Ta je ve výšce 772 m nad mořem a k tomu musíme ještě připočítat 29 m na rozhlednovou gondolu (144 schodů). Díky ještě větší výšce než na Rýzmberku, byla krajina pod námi jako dětská stavebnice. Sluníčko, a už do červena se zbarvující listí stromů, dodávalo okolí magický ráz. Všechny serpentiny bylo nutno zdolat z Korábu zpět do Kdyně. To už bylo po poledni a byl čas myslet na nějaké občerstvení. Než k tomu došlo, byla na naší trase ještě obec Kout na Šumavě. Zdejší zajímavostí je Gloriet ve tvaru klobouku. Podle pověsti zde kardinál Cesarini – jeden z hlavních velitelů páté a poslední křížové výpravy proti husitům – roku 1431 zahodil svůj klobouk a v převlečení prchal k Norimberku (jeho mohutné mnohatisícové vojsko jej poslušně následovalo). Proč ten „kvalt“? O tom jsme si pověděli až na Baldovském návrší. V Domažlicích na náměstí jsme nakupovali, procházeli se, někteří si dali zmrzlinu nebo pizzu. Z autobusového nádraží je to k dětskému hřišti jen kousek. Hřiště děti vzaly doslova útokem. Všechny si chtěly užít! A všechno vyzkoušet! A hned! Poslední zastávkou bylo už zmíněné Baldovské návrší. U šest metrů vysokého pomníku ve tvaru kalicha, sestaveného z 31 žulových prstenců, jsme si pověděli, co se stalo, že se křižáci dali od Domažlic na zbabělý útěk. Způsobil to zpěv a rachot bojových vozů blížících se husitů. Přes mobilní telefon a mikrofon paní učitelka Fišerová všem přehrála onu bojovou píseň. Na Baldovské návrší jsme vyjížděli za zpěvu husitského chorálu „Kdož sú boží bojovníci“! Až nám běhal mráz po zádech! Celá zpáteční cesta byla věnována rozdávání bohaté tomboly a odměn ve znalostních soutěžích. U Nekmíře jsme si ještě připomněli, že právě letos o prázdninách zde byl odhalen pomník věnovaný opět husitskému hnutí. Husité tady totiž poprvé použili obávané bojové vozy, později použité i v bitvách u Sudoměře, Malešova, Ústí i Lipan.
Jak zhodnotit 43. „vlasťák“? Byla to „paráda“! „Korunovaná“ i tím, že naše děti v Muzeu příhraničí dostaly velikou pochvalu za vzorné chování. „43“ je minulostí, je třeba přemýšlet, kam vyrazíme na jarní „44“.

 Zapsal J.Bican, 23.9. 2017    

Fotografie: https://drive.google.com/drive/folders/0BxMKKhaAFPa-dkk4OVBRNHR0NzQ?usp=sharing

vlastak_podzim_2017.jpg